Vánoční

To dítě tam vypadá jenom tak pohozené, jakoby jen odněkud vypadlé na tvrdou zem, na mlat rozpadlé stodoly tohoto světa.
A mlat, jak každý ví, je místo pro ukládání dětí opravdu nevhodné. Anebo se to dnes už neví?
Také se možná zapomnělo na stodoly, na slámu a seno v nich, a na všechny, pro které to bylo kdysi tak důležité. Na lidi i dobytek. Dnes se věci skladují jinak a děti se od holé země spíše vzdalují, než aby se na ní jen tak a ještě k tomu nahé povalovaly.
Pravda, to dítě ležící na mlátě je jenom obraz, a ještě ani ne realistický, a ještě mnozí nevěří, že se něco takového mohlo vůbec stát.
Obraz je z doby, která bude později nazvána podzimem středověku, děj na něm se má odehrávat na samém počátku našeho letopočtu a jeho tvůrce, vlámský malíř Hugo van der Goes, zešílel a spáchal sebevraždu.
Podivné okolnosti a zvláštní obraz. To narození Páně by vlastně nemusel být až tak podivný obraz, je nakonec poskládán z věcí, které na podobných námětech nacházím běžně. Všechna ta obvyklá ikonografická výbava: rozpadlá stodola - tedy starý dům Davidův a Starý zákon vůbec, a v něm zrození zákona Nového. Snop nevymlácených klasů, aby bylo jasno, že tady je onen „bajt lechem", dům chleba, tedy Betlém.
A flóra mystická, květiny, v jejichž symbolice četlo se kdysi jako v knize. Kdo o tom chceš vědět víc, čti velkého Itala Picinelliho, nebo alespoň Němkyni Lotlisu Behling.
A kom pars postav: Marie a Josef, pastýři a andělé se sešli okolo malého Ježíška. Až potud nic neobvyklého v místě a době.
Ale čtěme si v obraze dál: v gestech a očích tohoto komparsu. Pastýři poklekají oddaně, bezprostředně, ruce sepjaté i náruč otevřená. Jsou to prostí lidé, nic nepředstírají. V tvářích čteme radost i údiv.
Maria se sklání nad dítětem zasněně, a její ruce se dotýkají jen lehounce konečky prstů, jak to dělávají bódhisattvové soucitu na obrazech z Dálného východu. Josef, volek a osel hledí, jako by všichni byli němá stvoření, a snad také, jako že k tomu všemu už není co dodat. Uprostřed toho všeho, na tvrdém a vymeteném mlátě, jen mezi několika stébly slámy právě narozené dítě.
Bezmoc nejbezmocnější. Třebaže se všichni kolem něho kněmu blížía vztahují, dítě je samo a opuštěné. Volný prostor kolem něj - na obraze jen pár centimetrů - je cosi, co ho vytrhuje z bezpečí možných objetí. Bříško s těmi nejzranitelnějšími orgány jen tak vystavené světu. Tak to dělají štěňata psovitých, aby zastavila agresivní jednání dospělých a silnějších. Nikdo zde sice neutočí, ale nikdo také nemůže pomoci. Obklopeno vším tím světem zdá se dítě zoufale opuštěné. Co říct, jaká slova použít, je-li člověk vytržen z jistot rozumu a dovláčen šílenstvím na mlat tohoto světa? Pohozen nahý přede všemi. Snad schoulit se do sebe, nebo provokovat svou zranitelností? Kdo ví?
Snad je to obraz světa duševně nemocného. Někoho, kdo se pokouší sdělit svou zkušenost, jinak než obrazem nesdělitelnou...